Orchha/Órčha

 

Ani si už nepamatuji, jak jsem se poprvé dozvěděla o Órčhe (budu používat český přepis, i když se mi moc nelíbí), ale vím, že hned po prohlédnutí pár fotek jsem tam zatoužila jet. Moje první představa byla, že tam strávíme dva celé dny, odpočineme si od hektického Varanásí, projedeme se na kole, užijeme si trochu přírody a načerpáme sílu na další cestu.

Nakonec se nám plány trochu změnily a my jsme do naší cesty přidaly i Khajuraho, kam jsme se přemístily hned z Varanásí. Pak nám ale na Órčhu zbyl pouze jeden celý den, což mě nejdřív dost mrzelo. Když však nad tím teď tak přemýšlím, tak je možná dobře, že jsme se rozhodly zastavit nejprve v Khajurahu. Byly jsme totiž z Varanásí nemocné (někdo více, někdo méně), unavené a tak nějak zdeptané. V takovém zdravotním i psychickém rozpoložení je dost možné, že by se mi v Orčhe líbilo podstatně méně.

Příjezd:


Do Órčhy se nedostanete přímo vlakem, nejbližší vlaková zastávka je město Jhansi, do kterého jezdí vlaky ze všech největších měst včetně Varanásí, Khajuraha, Agry apod. V Jhansi na nádraží pak stačí vyhledat tuk tuk (autorikša) či taxi, což není příliš těžké, protože na vás, stejně jako všude jinde, vybafnou hned po výlezu z budovy. My přijely v noci kolem 23:00 a nebyly jsme zrovna v náladě na dohadování, takže jsme vzaly tuk tuk za 300 Rs (4 osoby). Je dost dobře možné, že by cena šla srazit dolu, ale nevím, mě osobně nijak netrápila, přišla mi adekvátní vzhledem k tomu, že byla noc a vzdálenost mezi Jhansi a Órčhou je 18 km.

V noci byl tento přejezd obzvlášť vtipný, protože se většinu cesty jelo naprostou pustinou. Dokud jsme ještě byli ve městě, tak jsem se snažila podle směrovek hlídat, že skutečně jedeme na Órču (k tomu se hodila znalost Dévanágarí). Pak jsme vyjeli z Jhansi a najednou byla kolem nás jen tma, ticho, žádné veřejné osvětlení, žádné baráčky v okolí a žádná spolu- vozidla. Pak už nám nezbývalo nic jiného než vložit veškerou svoji důvěru do vybraného řidiče. Silnice byla na dost dobré úrovni a větší část cesty se jela z kopce. Pan řidič se odvázal a do Órči jsme si to svištěli celkem dost rychle. Zatímco jsme se tak řítily do neznáma, v otevřeném tuk tuku, který mi stále připomínal spíš hračku, než skutečné vozidlo, běhala mi hlavou představa, jak nás všech 5 leží zraněných ve škarpě, v převráceném tuk tuku a čekáme, až si nás ráno všimne první pasáček krav či náhodný projíždějící.

Tuk tuk

První dojem z noční Órči nebyl nic moc, všude byly samé krávy a jen jedna bandička mládežníků, kterých se náš řidič musel ptát na cestu – tak hlavně, že jsem se ho před jízdou minimálně třikrát ptala, jestli vážně ví, kde to je. :D Již při rezervování hostelu jsme si říkaly, že zvenku vypadá jako strašidelný zámek či sídlo Draculy. To jsme však ještě netušily, že zrovna v době našeho nočního příjezdu nebude fungovat elektřina a majitel hostelu nás přivítá pouze s baterkou, dojem strašidelného zámku to ještě umocnilo. Naštěstí uvnitř byl hostel méně děsivý, až na poněkud bizarní obraz polonahé selky, či kdo to byl.

Dojem

Nebudu se rozepisovat o jednotlivých památkách, protože to si můžete najít snadno na internetech. Chtěla bych ale zkusit předat můj pocit z Órči. To něco, čím si mě toto městečko naprosto získalo. Jela jsem do Indie s tím, že mě dost možná čekají děsné věci, které mě vrhnou až na samý okraj příčetnosti. Byla jsem připravena na nejhorší, ale zároveň jsem se to nejhorší nesnažila vyhledávat, abych to tím nepřivolávala. V Órče se mi však zhmotnily ty nejidyličtější představy, co jsem o Indii měla, a na které jsem se radši netroufala ani myslet či v ně dokonce doufat.

Órča není (zatím) tak zkažená turismem. I tady se dá najít některý z nešvarů jiných indických měst, například nahánění do obchodů, ale když tak teď nad tím přemýšlím, tak tady to bylo v tak malé míře, že je to vlastně zanedbatelné. Lidé byli usměvaví, milí a převážně nevtíraví. Byla jsem proto hned od začátku dost dobře naladěná a ten den jsem se nechávala fotit s Indy více, než kdy dřív. Na trzích jsme konečně viděly ty slibované barvy Indie, potkaly jsme velmi zajímavého chlapce – nadaného obchodníka a snad i studenta, navštívily jsme krásný palác, ze kterého byl krásný výhled. Všechno mi ten den přišlo sluníčkový, každý se na mne smál a já na něj. :D

Ve městě byl zrovna nějaký známý guru, takže kolem Ram Raja Templu bylo hodně lidí a místní rozhlas vysílal po celý den mantry a modlitby. Oproti prvnímu nočnímu dojmu byla Órča velmi živá, ale jiným způsobem než třeba Dillí. Nebyl tam takový dopravní provoz, takže to byl jen mírný, celkem příjemný zmatek. Také stále probíhal svátek Ganesh Chaturthi, v jehož závěru se chodí „topit“ soška boha Ganeshy do vody. Topící procesí projíždí městem za hlasitého hudebního doprovodu, za rozprašování barev a všeobecného veselí. Během dne jsme takových procesí potkaly hodně, koukaly jsme se pak dole u řeky Betwy, jak mládež (jen chlapci) dovádí ve vodě, která byla na indické poměrně dost čistá a lákavá. Škoda jen, že se tam mezi kameny nachytalo hodně bordelu, většinou tzv. „náboženského bordelu“ – hlavně kytky, kytky v igeliťácích! či turbany, no a samozřejmě utopení Ganeshové. :D

 Ram Raja Temple

U vody se mi vůbec líbilo asi nejvíc. Bylo to tam neskutečně malebné s těmi kenotafy na břehu, kameny ve vodě a půvabným mostem přes řeku, na jehož druhé straně byl vstup do rezervace (Orchha Wildlife Sanctuary). Líbilo se mi tam tak moc, že jsme se tam pak večer vrátily ještě jednou a brzo ráno opět. Obě tyto doby bych velmi doporučila, a když si ráno přivstanete, tak uvidíte ranní rituály a hygienu u místního ghátu.

Já speciálně jsem ale ujetá na pozdní odpoledne a večery, protože je nádherné příjemné světlo. Procházely jsme se po mostě, a já se najednou tak dojala, až se mi z toho chtělo plakat. Tam v Órče mi naplno došlo, že jsem v Indii. Že se mi podařilo splnit obrovský sen. Vzpomněla jsem si, jak dlouho jsem po tom toužila, jak jsem plánovala různé trasy, rozmýšlela rozpočty a že teď konečně jsem tady. Bylo to neskutečně silné uvědomění.

Řeka Betwa

Plánovaly jsme půjčit si kolo a projet se po okolí, což jsme teda nakonec nestihly, ale vřele bych to doporučila. V okolí Órči musí být hodně památek. Stačilo se totiž porozhlédnout z paláce do krajiny a všude vykukovaly nějaké rozvaliny a pozůstatky památek.

Večer pak projíždělo větší procesí, kterého se zúčastnily i alegorické vozy a vážně hodně lidí. To byla taková krása, vážně jak z filmu. :D Vím, že jsem stála u cesty, dívala se na to a měla úsměv úplně od ucha k uchu. Po krásně prožitém dni to byl vážně intenzivní pocit štěstí.

 

 

 
Ubytování: Hostel Monarch Rama

V denním světle už nebyl hostel nijak děsivý. Na terase, ze které je výhled na palácový komplex, se podávala snídaně – dobrá míchaná vajíčka, toasty s marmeládou a kafe /čaj. Pamatuji si, že těch toastů bylo k dispozici hodně a dobře jsem se najedla.

+ poloha

+ snídaně

+ personál

- čistota (koupelna, lůžkoviny)

- nebylo kam dát moskytieru (častý problém)

6/10
Restaurace: Název neznámý

Po mrzuté zkušenosti z Khajuraha, o které bude řeč jindy, jsme už vybíraly restauraci obezřetněji. Dobrý oběd za velmi slušnou cenu jsme si daly v podniku, který dost možná ani nemá jméno, a ve kterém byli pouze místní. A tak jméno určitě má, ale nenapsala jsem si ho a dohledat fakt nejde, ale bylo to viz mapka.

 Přiznám se, že jsem měla nejprve pochyby, jestli je bezpečné v takové restauraci jíst, a to i přes to, že jsem si byla vědoma všech argumentů, které mluvily v její prospěch. Těmi jsou: chodí tam místní, chodí tam hodně místních, a že mají vidět do kuchyně (v čemž je zároveň i tak trochu problém), takže to bude čerstvé a uvařené přímo pro nás. Vyvarujeme se tedy rozmrazování jídel, což je běžná praktika v některých „lepších“ podnicích. Mně jídlo velmi chutnalo, ale už jsem trpěla určitým nechutenstvím (o něm taky až někdy jindy), takže jsem snědla jen asi tak 1/3.

 6/10


Mapa restaurace :D

 

Add comment

brand_name - Website, domain and webhosting easy and fast.