Rok poté aneb proč nejsem dobrá blogerka

Před rokem touhle dobou jsem již byla v Indii. Byla to pro mne doslova cesta snů, protože jsem se na ni připravovala a odhodlávala několik let. Měla jsem v plánu hodně fotit a psát o svých zážitcích na blog a na Facebook. Na místě jsem ale zjistila, že mi na to vůbec nezbývá čas. Bylo toho tolik k vidění a pořád se něco dělo, že mi doopravdy nepřebýval žádný čas na sepisování. Také jsem v té době ještě neměla Instagram, kterému jsem tvrdohlavě odolávala dost dlouhou dobu, a tak mi přišlo zbytečné házet na blogový Facebook pouze fotky, bez delších popisků. 

Přišla jsem postupně na to, že nejsem bloggingový typ (ou, jazykovědec zaplakal), že nedokážu psát stručně, vtipně a rychle. Jediný delší článek, který se mi během letní školy podařilo sesmolit, mi zabral asi 3 hodiny, během kterých jsem se několikrát naštvala na tablet, na sebe, na psaní na tabletu a na svoji neschopnost psát spontánně. Míra tohoto naštvání a frustrace byla několikrát větší než za celý indický pobyt. Řekla jsem si tedy, že mi to za to nestojí a už se o podobné kousky víckrát nepokoušela. Zní to jako klišé, ale skutečně jsem se snažila více si užívat okamžiku a toho, že jsem konečně ve své vysněné zemi. A vůbec toho nelituji, prožila jsem vše na 100 % a ani chvilku nepromarnila.

No a nakonec ani deníček se mi nedařilo psát tak, jak jsem původně zamýšlela. Mé bezprostřední zážitky a dojmy zůstaly ale i tak uchované, neboť jsem každý den poctivě informovala svoji rodinu na messengeru. Tam jsem se vyjadřovala bez autocenzury, bez rozmýšlení, bez pravopisné správnosti a s překlepy. Pro tuto autentičnost se budu snažit vše dohledat a někam uložit. Jsou tam totiž někde ukryté perly o prvním navštíveném spalovacím ghátu, o strašlivém dědkovi ve Varanásí nebo mé hluboké úvahy o náboženství. 

Po návratu z Indie jsem celkem rychle uspořádala promítání fotek pro rodinu. Všechny se mi podařilo umořit fotkami a několikahodinovým vyprávěním, a tak už jsem se k tomu raději znovu nevracela. Navíc pak začala škola, práce na diplomové práci a tak dále, a tak dále. Čas letěl, stala jsem se inženýrkou a nastoupila do své první práce na plný úvazek. Je pro mne najednou strašně nezvyklé, že mám o víkendech a odpoledne tolik volného času. Několik minulých let tento volný čas mimo práci zaplňovalo učení, psaní prací nebo výčitky, že bych se měla učit a psát práci. Více času mě dovedlo k tomu, že bych se mohla vrátit zpátky k sepisování postřehů z výletu do Indie. Ano, bude to již s časovým odstupem, ale budu se snažit vybavit si dojmy i díky těm zprávám na Facebooku. O Indii neustále mluvím a dost často na ni odkazuji, a to i přesto, že si začínám dávat pozor, abych s tím nebyla pro své okolí otravná a s povídáním to nepřeháněla. Nechci aby ze mne byla TA divná holka, co nemluví o ničem jiném než o své rok staré cestě do Indie. No, možná jí ale už dávno jsem. :)

Třeba se ze vzrůstající nostalgie postupně vypíšu a nebudu to všem furt dokola troubit.? Před naprostým propadem do hlubin nostalgie mě také zachraňuje vidina toho, že už pomalu začínám dávat dohromady další cestu. Do té doby ale chci stihnout sepsat alespoň většinu z té první. :)

Add comment